JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

Leden 2018

NOVÝ ROK - NOVÉ JÁ

17. ledna 2018 v 15:07 z deníku
Rozhodla jsem se, že si zachovám zbytky důstojnosti, a o mých vánočních žracích orgiích jsem do svého deníku nezapsala ani slovo. Ostatně, říká se, že co je psáno, to je dáno. A tohle jsem teda rozhodně pro budoucí generace zaznamenávat nepotřebovala. Už jsem viděla, jak za stovky let najdou někde mou velmi pevně vyztuženou kostru a u ní deník, ze kterého se dočtou, že jsem na Vánoce snědla množství jídla, které by odvrátilo světový hladomor. Stačí, že mě za mé bujnější tvary odsuzuje tahle generace, od těch dalších to fakt nepotřebuju.

Že budu jíst ještě víc než obvykle, to mě víceméně nepřekvapilo. Velikým šokem pro mě ale bylo, co jsem od své rodiny dostala pod stromeček. Začínám být přesvědčena, že to množství dietních kuchařek, zrcadel, fitness diářů a sportovního oblečení nebude náhodné. Taky se mi zdá, že mě nenápadně chtějí vystrnadit z domu, protože jinak si nedovedu představit, proč bych měla dostávat věci jako hrnce, utěrky, talíře a koberec, pro který však nemám žádnou podlahu. Ničím z toho jsem si ale nelámala hlavu, a svátky jsem hodně trávila, a taky strávila u pohádek, cukroví, mísy s bramborovým salátem a hrnce se slaďoučkým svařákem.

Po hojných Vánocích jsem zjistila, že se mi asi rozbila váha, protože ukazovala hooodně divný věci. Řekla jsem si, že už mám té nekolegiální svině dost a vyhodila jsem ji. Když jsem ale později při dojídání třetí misky tradiční novoroční čočkovky přemýšlela, jestli by přeci jen ta mrcha nemohla mít pravdu, došlo mi, že jsem možná to narození Ježíška oslavila až moc. Denně jsem baštila cokoli, co mi neuteklo (teda ne že bych snad za něčím běhala), a místo tradiční půlnoční na Štědrý den jsem doma vypila přes litr červenýho, u jehož konzumace jsem si namlouvala, že je to krev Ježíše Krista.

První dny nového roku jsem prožila celkem v poklidu, kdy jsem během poalkoholové rekonvalescence spořádala vše, co alespoň zdánlivě připomínalo jídlo. A jako u každýho, i u mě se projevily výčitky a taky pocit, že letos se buď vše změní k lepšímu, nebo skončím někde ve škarpě ohlodaná divokými psy.
Začala jsem proto uvnitř hlavy ze svého neatraktivního a nedisciplinovaného já tvořit něco, co by se dalo nazvat novou identitou. Jako každý nový rok jsem u čokolády začala snít o tom, jak asi budu na jeho konci vypadat a vše jsem si pečlivě zapisovala. Díky Bohu, že na konci roku většinou ten papír člověk nenajde…

I letos jsem si sama sebe představovala jako vysportovanou veganku, která hájí práva zvířat, odsuzuje konzumaci bílého cukru a palmového oleje a do práce jezdí na kole, nebo ještě líp, těch deset kilometrů prostě uběhne. Taky jsem si samozřejmě představovala, že si v tomhle roce najdu svou životní lásku. Abych těm svým fantaziím dala alespoň na pár dní reálný základ, rozhodla jsem se hned z kraje měsíce vyrazit do fitka. A to jsem rozhodně neměla dělat.

Nejenom, že morální kocovina zřejmě nezasáhla jenom mě, ale zároveň se k nám zoufalcům přidaly i páry! No to vám bylo něco nechutnýho. Jako by nestačilo, že jste na nový rok sama, tlustá a bez budoucnosti. Nene, to by totiž nebylo dost. Vy se ještě při snaze o změnu musíte dívat na ty dvojice, který cvičit sice vůbec nepotřebujou, protože nejenom, že už jsou hubení, ale ještě maj jeden druhýho, ale v rámci toho jejich slavného "lásko, budeme dělat všechno spolu", vás společnýma silama chodí nasírat i do fitka. Jako by nestačilo, že už nám věčně single vzali kino, aquaparky, kavárny, diskotéky i zbytky důstojnosti.

A jako by toho nebylo málo, u cvičení musíte pozorovat, jak si mezi každou sérií vyměňují tělní tekutiny, pleskají se po zadku, culí se na sebe, jistí se při zvedání činek a o volných chvílích na vás házejí lítostivé pohledy, ze kterých můžete vyčíst, jak moc jsou šťastní, že nejsou vámi. No hnus!

Myslím, že jen z toho rozhořčení, jsem odcvičila tolik, jako ještě nikdy. Nejvíc mě ale naštvalo, že se ty páry ve fitku chovaly, jako by jim to tam patřilo! Ne, jen proto, že jste zadaní, vám nepatří celý svět…a už vůbec ne moje fitko, kam chodím, abych se stala váma!

Jediný, co mě uklidňovalo, byl fakt, že jim určitě ta ,,pravidelnost" v návštěvách fitka nevydrží, tak jako úspěšně vydržela mně. A řeknu vám, že to není vůbec snadný tam dvakrát až třikrát do měsíce zajít!
Z fitka jsem odcházela v těle rozlícené saně. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych si mohla zlepšit náladu kouskem dortíku až pěti, ale nakonec jsem se rozhodla, že začnu jednat ohledně své samoty. Ostatně, namakaného Michala z fitka jsem neviděla už věky, a nemůžu donekonečna čekat, až si uvědomí, že jsem pro něho jednoznačně ta nejlepší.

Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych ze začátku osobní kontakt s mým vyvoleným omezila na minimum, a dala mu nějaký čas, aby se zamiloval do mé úžasné osobnosti, než spatří i mé barokní křivky. Po dlouhém rozvažování jsem si stáhla do mobilu aplikaci, kterou jsem našla na netu - Tinder. Hned zítra se vrhnu na výběr vhodných fotek a to vám říkám, že by bylo…aby nebylo!