JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

Listopad 2017

HELENKA VŠUDYPŘÍTOMNÁ, MICHAL NEZVĚSTNÝ

3. listopadu 2017 v 13:00 z deníku
Vánoce se blíží, a proto nám v práci začali pouštět vánoční koledy. Myslím, že to udělali jenom proto, abychom víc oslovovali nakupující, jestli něco nepotřebujou. Když totiž mluvíte se zákazníkama, tu hudbu skoro neslyšíte. No a lidi sámo víc nakupujou, když se jim věnujete a vnucujete jim zboží. Prostě výbornej marketingovej tah. Dneska se ale poslední dvě hodiny mý směny neukázala v krámě ani noha. A to nám tam pořád dokola preludovala naše národní umělkyně Helenka Vondráčková, která zpívala vánoční koledy v neskutečnejch vejškách a trochu mi připomínala mrouskající se kočky, který lozí po střechách a občas vydají ještě pištivější zvuk než obvykle, když jim po námraze uklouzne tlapka a ony se vyděsí, že spadnou a zabijou se. Upřímně nerozumím tomu, proč v týhle úchvatný hudbě nechtěl nikdo nakupovat. Když jsem konečně večer zavřela krám a přišla domů, zjistila jsem, že mám po celým těle obrovský rudý fleky. Nechci bejt zlá, ale trochu se bojím, že je má na svědomí právě Helenka.


To, že si z nás dneska někdo od Vondráčkový určitě vystřelil (nikdo tohle přece nemůže myslet vážně), ale nepovažuju za nejhorší událost celýho dne. Já husa jsem šla totiž před prací cvičit. Ne pro cvičení samotný, jsem totiž stále víc přesvědčená, že se nemusím mučit, abych byla pro muže neodolatelná. Znám se přece už od malička, a při vší skromnosti musím konstatovat, že jsem vcelku prima, spokojená holka, která navíc, jak je už od pohledu vidět, dobře vaří. A chlapi přece ženský, co dobře vaří, zbožňujou. Jediný, co by na mně možná nemuseli tolik zbožňovat, je fakt, že je na mně taky vidět, že dost ráda jím. Ale stejně je lepší mít holku za co chytit, no ne?

I přes všechna tahle nevyvratitelná fakta jsem se sbalila a šla do fitka, a to upřímně řečeno jenom proto, abych se zase potkala s Michalem. Už u baru jsem ale viděla, že Michal prostě nepřišel. Namlouvala jsem si, že mi to vůbec nevadí, ale někde tam vzadu jsem byla totálně vytočená. On nepřišel na naše první rande ve fitku! Jako jo, nevěděl o něm... Ale stejně. Hulvát! Chlapi se prostě neuměj chovat. A chytrej asi taky zrovna nebude, když mu nedošlo, že se tam máme spolu vidět.

Ze vzteku jsem dokonce odcvičila víc než obvykle, ale jen o trošku, nechci se přece kvůli němu strhat. Na závěr jsem si dala čokoládovej protein, na kterej mě poprvý pozval právě on. Přece ho nepotřebuju k tomu, abych si dala zdravej protein. Tentokrát mě ale tolik neuspokojil, a tak jsem si po cvičení dole v krámě koupila menší čokoládu. Když jsem to XXL balení mléčný s krávou na obale snědla, přesunula jsem se celá rozlámaná do práce, kde mě dodělala Helenka.

V noci se mi navíc zdálo, že mě Helča pronásleduje, v ruce drží XXL mléčnou čokoládu a ze zadku jí trčí kočičí vocas. Pochopitelně i v mým snu prozpěvovala něco o Ježíškovi v Betlémě. Probudila jsem se celá zpocená a uvědomila si, že Michalovi nestojím ani za to, aby se ukázal v mým snu. Do fitka už nikdy nevkročím!

Po dlouhým přemýšlení jsem nakonec došla k jasnýmu závěru. Chlapi jsou jako lednice. Čím urostlejší jsou, tím větší máte radost, když je poprvý vidíte. Ale když je otevřete a podíváte se do nich, stejně zjistíte, že jsou často prázdný a chladný. Když v nich něco je, dokážou vás stejně uspokojit jen na malej moment, a pak se k nim zase musíte poníženě vracet, nejlíp ještě ve dvě ráno a úplně namol.


Už jsem se zkrátka smířila s tím, že v chlapech a ve cvičení se prostě nikdy nevyznám. Nejspíš začnu víc studovat, protože vzdělání je důležitý a dělám ho hlavně pro sebe… Pak si mě třeba Michal už konečně všimne.