JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

TLUSTÍ HOLUBI SE VRACEJÍ

27. října 2017 v 13:57 | Klára Englišová |  z deníku
Tak jsem se dneska vrátila do fitka. Abych byla upřímná, šla jsem tam spíš proto, abych mohla všude vykládat, že chodím cvičit. Jsem člověk morální a říkat to po jediný návštěvě by mi zavánělo drobnou nepravdou. Dneska jsem ale byla rozumnější než minule a na nějaký schody jsem se rovnou vykašlala. Výtah je přece taky hodně v pohodě. Ostatně bude lepší, když mě lidi uvidí vystupovat z výtahu, než když si budou myslet, že potřebuju vypolstrovanou rakev už po třech patrech schodů jako nějaká chuděra. A navíc, buďme upřímní, ono už i to soukání se do elastickýho oblečení dá celkem zabrat. Zvlášť, když vaši velikost prakticky nevyrábí.

Po návštěvě šatny, kde jsem si trochu vydechla, cesta k výtahu taky není nejkratší, jsem si na baru objednala vodu a rozhlížela se po fitku, který stroj by mi vehnal co nejmíň slz do očí. Nakonec jsem si vybrala něco na nohy, protože my, co kvůli dortíku přejdeme pěšky i Saharu, máme nohy vytrénovaný asi nejlíp, opomeneme-li teda naše pěstěný žvýkací svaly.

Po dvou sériích střídaných dle mýho přijatelnými pauzami (každá asi 10 minut), mě nějakej namakanej tejpek v tilečku s vykrojeným podpažím z toho stroje vyhodil, jakože má zahřátý nohy a nemůže čekat, až se tu vytrůním. Vytrůním? Co to má sakra znamenat? Já tu regulérně makám jako tahle gorila! Nemůžu za to, že jsem předtím nesnědla celýho bejka a nevypěstovala si hroudy, přes který by mi už v nemocnici sotva doktoři našli životně důležitý orgány. S naštvaným výrazem jsem teda slezla ze stroje a tentokrát jsem neměla chuť kopnout do něj, ale do toho hovada. Pak jsem si ale řekla, že největším trestem pro něj bude, že přes ty jeho proteinový boule, co má na místě, kde normální lidi mají hrudník, nemůže ani spojit ruce. Hrdě, s hlavou vztyčenou, jsem odkráčela na bar. Jediné, co mohlo trochu narušovat dojem nezlomné samice, byla má chůze. Dvě série a já už zas skoro necítíla nohy. Prej že svaly maj paměť. To určitě.

Po závěrečným kardiu, který mě přísahám bohu málem zabilo, jsem se u sklenice vody na baru odhodlávala ke sprše, když za mnou ten gorilí muž přišel, a prej jestli mě nemůže pozvat na "proteinový nápoj". Jako každá holka jsem nadšená, když nemusím něco platit, ale pít bílky se mi zrovna nechtělo. Když ten borec uviděl můj překvapený výraz, řekl mi, že mají i čokoládový, což mi vehnalo do očí jiskřičky štěstí. Vopičák, teda Michal, se mi omluvil, že je v tréninku a že se ke mně asi nechoval nejlíp, a pak mi podal tu rozmixovanou zdravou věc, co vopravdu chutnala jak čokoláda. Málem bych mu vypila i ten jeho nápoj, ale naštěstí si objednal banán, a ten já nerada. Pak jsme si řekli ahoj a já plna čokolády, nebo spíš míru v duši, odkráčela do šatny s tím, že to fitko vlastně není tak špatná věc.

V šatně mé opojení bohužel zmizelo, když jsem zjistila jednu nemilou věc. Já kráva si zapomněla ručník. Jako jasně, existujou holky, co můžou z fitka rovnou odejít i bez sprchy, ale já mezi ně vopravdu nepatřím. Po sprše jsem se tedy šla oblíkat oblepená toaletním papírem, který, jak jsem zjistila, je pro účely sušení celého těla, naprosto nevhodný. Přiznám se, že jsem ho na sobě nacházela ještě večer, když jsem doma lezla celá rozbolavělá do vany, kde jsem vzpomínala na chuť čokolády a Michalovo krásné, tak akorát svalnaté tělo. Třeba tomu fitku i já přijdu na chuť…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama