JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

PRVNÍ DEN V POSILOVNĚ

27. října 2017 v 13:50 | Klára Englišová |  z deníku
Včera jsem se při pohledu do zrcadla rozhodla, že už dál nebudu rosolovitej mozol, a vyrovnám se těm hubenejm holkám z časáků, co na mě v každý trafice tak přidrzle čuměj, když si zrovna letím do krámu pro čokoládu nebo si jdu třeba koupit kebab až tři. Došlo mi, že už se do toho zrcadla skoro nevejdu, a proto jsem si nakonec po dlouhým hloubání předsevzala, že začnu chodit do fitka, a zbavím se té hory krásy, co mě už roky obklopuje. Vybrala jsem si teda to jediný fitko ve městě, ve kterým jsem ještě hubnout nezačínala, a hned druhej den se tam plna očekávání vydala spolu s kvalitním sportovním oblečením, sportovní taškou, značkovými běžeckými botami a vlastně vším, co se mi za ta léta vidin chození do fitek doma nashromáždilo a docela obstojně tam chytalo prach.

První prekérka přišla už u schodů. Snad nikdy jsem nezažila fitko v přízemí. Vždycky je v tom nejvyšším patře nejvyšší budovy ve městě. Jet výtahem? To by bylo pod moji úroveň. Přece nechodím tvrdě makat do fitka, abych tam jela výtahem, ne? Jelikož nejsem žádnej srab, začala jsem se hrabat po těch pitomejch schodech vedoucích zřejmě až k nebeský bráně. Ačkoli jestli je nebe tak vysoko, tak tam snad ani nechci. Dech jsem popadala už po druhým patře a ve třetím jsem vypadala jak po sprše či dost poctivě uběhnutým půl maratonu. Díky přitahování svýho těla pomocí ochablých rukou a zábradlí jsem se nakonec dostala až ke vstupu a se sípavým "Dobrý den" jsem rychle zaplula do šatny s myšlenkou, jestli už pro dnešek nebylo toho sportu dost. Po chvilce vydýchávání (asi 15 minut) jsem se rozhodla, že se tak snadno nevzdám. Šatnu jsem už pak zvládla celkem zdatně, protože všechno mý sportovní oblečení je elastický a uzpůsobí se i plnějším tvarům, dokonce i postavě připomínající kombajn. Nakonec jsem se s hrůzou vydala k nejbližšímu stroji.
My, co začínáme s fitkem v pravidelnejch intervalech - Nový rok, rozchod, nový přítel (když Bůh dá), výměna baterek v domácí váze, nedopnutí kalhot velikosti XXL atd. přesně víme, jak se každý stroj ovládá, jelikož nám jeho používání ukazovalo už asi 20 trenérů, který jsme si zaplatili v naději na lepší zítřky "jakože na první lekci" a pak už se v tý mučírně stejně nikdy neukázali.

Po letmým obhlídnutí místnosti plný strojů, který mi připomněly tematiku získávání doznání při čarodějnických procesech, jsem začala cvičit na prvním stroji, který jsem si matně vybavovala a už po první sérii jsem přemítala, jestli se někdo na mě zděšeně nekouká, co tu jako místo cvičení nacvičuju. Po druhý sérii už mi bylo úplně jedno, jestli se na mě někdo dívá, protože tentokrát jsem to byla já, kdo se zděšeně koukal, jestli tu náhodou není lékař, případně aspoň defibrilátor, kterej stoprocentně budu brzo potřebovat. Nechtěla jsem to ale vzdát, a proto jsem váhou svýho těla obšťastnila ještě asi 8 strojů v tom domě hrůzy pro dospělý.

Ke konci toho asi hodinovýho pekla jsem to už nevydržela a šla ke každýmu stroji, kterým jsem si ten den nechala ničit svoje povadlý tělo, a kopla do něj. Fakt je, že jsem asi měla kopat jen do těch strojů, který zrovna nikdo nepoužíval. Po závěrečným kardiu, který je přeci tak "důležitý" a nesmí se vynechat, jsem se dobelhala do šatny, kde jsem se sesypala na nejbližší lavičku, a modlila se, ať na místě neumřu.

Při odchodu z fitka se mě ještě jako třešničku na dortu, mimochodem dort bych si fakt dala, jeden děsně namakanej kluk za barem zeptal, jestli chci permici, a já jen vyčerpaně špitla, že si to ještě rozmyslím, a v duchu si říkala, jestli se ten magor nezbláznil.

Cestou domů se má nálada ze šatny trochu změnila, protože místo přežití jsem doufala v rychlou a bezbolestnou smrt a říkala jsem si, že přece každej nemůže bejt hubenej a že holky krev a mlíko jsou taky fajn a skoro až vypadaj zdravěji. I holky krev a sádlo mi vlastně začaly připadat celkem oukej. Však při hladomoru to s náma nešlehne jako s prvníma. Jen je tu riziko, že nás ostatní sežerou.


Jo a tomu nabušenci za barem, co mu přes svaly už ani nebyl vidět krk a co mi vnucoval permici, bych ráda vyřídila, že si to s tím pravidelným sportem fakt musím ještě rozmyslet…
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Roman Roman | 17. dubna 2018 v 18:06 | Reagovat

Ahoj Klárko. Dobrý, fakt jsem se zasmál, pokračuj. Pa pa a tak podobně

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama