JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

DEN POTÉ

27. října 2017 v 13:53 | Klára Englišová |  z deníku
Popisovat muka, jaký právě prožívám, je prakticky nemožný, protože slova pro takovou bolest celýho těla prostě neexistujou. Osobně si myslím, že něco takovýho mohli zažít snad jen ti nebožáci ve Spartě, co byli od mala cvičeni k boji. A to ještě sotva.

S obrovskou námahou jsem brzo ráno, asi v jedenáct, vylezla z postele a doufala, že se nějak rozhýbu a bolest poleví. Po asi třiceti vteřinách jsem ale zjistila, že rozhýbat se zkrátka nelze, jelikož jsem ve stavu, kdy mi i mrkání vhání slzy do tváří, mimochodem asi jedinýho místa na těle, co mě až tolik nenutí uvažovat nad rychlým ukončením mýho trápení. Nějaký protahování jsem teda rovnou vzdala a přesunula se k váze s očekáváním, že už budu vážit minimálně o půl metráku míň. Před vstupem na váhu jsem si samozřejmě došla na záchod, sundala župan, pyžamo a pro jistotu i kontaktní čočky. Člověk nikdy neví. Když se konečně na displeji objevily výsledný cifry, nasadila jsem si zase v šoku ty svý druhý voči, abych se přesvědčila, jestli mi ta nelidská, odporná bolest nezpůsobila halucinaci nebo dokonce mrtvičku.

Takže přátelé, po první dřině ve fitku, kterou jsem, troufám si říct, zvládla jako absolutní profík, čímž myslím, že jsem nezkolabovala, mám nahoře dvě a půl kila. Jako slyšela jsem, že svaly váží víc než tuk, ale co je moc, to je moc. Jediný, co by vysvětlovalo ten příbytek váhy, by bylo, že se ta neskutečná bolest všech svalů, co ještě za ty roky obhlížení fitek neopustily budovu, zhmotnila. Pak bych ovšem vážila mnohem víc.

Rozbolavělá, deprimovaná a navíc hladová jsem se odebrala do postele s rozhodnutím, že se zachumlám a už nikdy nevylezu. Výhoda postele totiž spočívá v tom, že pokud má dobrou nosnost, vůbec jí nevadí nějakej ten fald, co vám kouká zpod dalšího, ještě většího faldu. Navíc na ní nesvítí displej, co by vám připomínal, že je na vás zase o 2,5 kila víc sádla, co vám ucpává tepny a brzo vás zabije. Postel je prostě kámoš, se kterým můžete jíst, aniž by vám užíral. A takovýho kámoše si já osobně cením nadevšechno.

Po chvíli trucování a projíždění fotek reálný vizáže světovech supermodelek jsem nakonec vstala a rozhodla se, že se nenechám zlomit a budu mít dobrou náladu. I tak jsem ale šla a vyndala baterky z váhy, aby si holka nemyslela, že si takhle vyskakovat bude každej den. I tenhle pohyb samozřejmě děsně bolel, ale tentokrát tak nějak hezky. V duchu jsem si slíbila, že pokud mi váha v dalších dnech opět ukáže čtyřmístnou cifru, přiberu ještě víc, abych jí strhla.
K obědu jsem si udělala nějakej salát a narovinu přiznávám, že co mi při jeho přípravě spadlo na zem, jsem prostě nechala ležet, protože za tu bolest při shýbání a následným narovnávání to prostě nestálo. Věřím tomu, že můj králík si s tou zeleninou při venčení poradí.

Po dojedení salátu jsem se cítila tak nějak neuspokojená a prázdná. Nakonec jsem si řekla, že už je jedno, jestli mám o 2,5 nebo 3 kila víc, a odebrala jsem se k mrazáku, kde jsem dopráskala ten kýbl čokoládový zmrzliny, co jsem kupodivu nesnědla na jeden zátah. Upřímně, ta zmrzka mi stejně zabírala místo na maso, cennou to bílkovinu, kterou při tréninku nesmíte vynechat. Takže prostě musela pryč, to dá rozum.

I přes tohle logický zdůvodnění se ale brzo objevily výčitky. Kyblík od zmrzky jsem začala různě přikládat k tělu a přemýšlela, kde se asi ta zmrzlina projeví a kolik jí v tom kyblíku tak ještě bylo, když jsem se na ni vrhla. Výpočtem KJ jsem si zavařila mozek a s pocitem, že je všechno stejně zbytečný jsem se odebrala vyřizovat pochůzky, což mi mimochodem kvůli bolesti a velmi vtipné chůzi ala znásilněna kozlem trvalo asi třikrát dýl, než kdybych předtím nenavštívila ten dům bolesti a frustrace, kterýmu lidi říkaj fitko a ještě se na vás blbě smějou, když vám vykládaj, že by si už den bez pořádnýho dání do těla nedokázali představit. Při takový větě si vždycky říkám, že musím začít posilovat, abych je mohla fakt hodně silně udeřit do obličeje.


Den jsem zakončila u telky, kde mi sledování reklam občas přerušil nějakej seriál, a dumala jsem nad tím, proč jsem se jen nenarodila v době baroka, kdy mít velkej zadek nebyl hřích, a žádný fitka ještě neexistovaly…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama