JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

Říjen 2017

NEUSTÁLE V TRÉNINKU

27. října 2017 v 13:58 | Klára Englišová
Jak už o mně nějaký čas víme, jsem holka ambiciózní, cílevědomá a jdu si tvrdě za svým. Proto jsem se rozhodla, že ve svým životě, kromě intenzivního navštěvování fitka (za poslední 3 týdny už dokonce dvakrát), začnu dělat něco i pro svou věčně prázdnou peněženku. A tak jsem si našla práci.

Začala jsem pracovat v jednom butiku s luxusnější módou, což je docela paradox, protože já mám problém rozeznat zebrový vzor šatů od normální, živý zebry. Ve vedení se toho ale vůbec nebáli a po pohovoru, kde jsem je okouzlila svou výřečnou povahou, mě rovnou hodili do pánskýho oddělení, kam chodí takový ty zazobaný týpci, co voní jako parfumérka, na nohách maj špičatý boty a ve vlasech tunu gelu. Sámo je na nich taky hned vidět, jak jsou děsně úspěšný a taky vážený. Co mě na nich ale fascinuje nejvíc, je fakt, že i přes to všechno si sami neuměj vybrat ani správnou velikost kalhot. No a od toho tu mají nově mou maličkost. I když v mým případě spíš velikost. Lítám za nima jako holka s premenstruačním syndromem za čokoládou (nebo prostě já za čokoládou kdykoliv) a snažím se je navlíct do něčeho, co by je udělalo ještě váženější a úspěšnější než jsou teď.

Já sama jsem zatím navlečená do prapodivnejch společenskejch kalhot a košile střihu a vzoru, kterej nosily prodavačky v dobách Gusty Husáka. Na krku mám šálu v barvách naší společnosti a na hrudi se mi tkví cedulka V TRÉNINKU. To pro naše ctěné klienty v překladu znamená, že jsem tu nová a tudíž vlastně úplně neschopná, nic nevím, ale celkem obstojně se usmívám a přikyvuju. Což, buďme upřímní, těm tejpkům všeobecně ke štěstí stačí. Co se mi ale moc líbí, je to samotný označení V TRÉNINKU. Při mejch sportovních a hubnoucích snaženích se hodí bejt každej den skoro 8 hodin v tréninku. Tak tvrdě podle mě nemakaj ani profi sportovci.

Abych se ale přiznala, občas se v tý svý nový práci, která mi doufám vydělá na kupu permic do fitka, případně na bezbolestnou liposukci, dost nudím. Procházím teda všechny ty hadry a zkoumám, co by tak asi měl nosit můj budoucí přítel, kterej si mě už určitě vyhlíd, jen já o tom ještě nevím, protože se mě ostýchá oslovit. Vybírám teda, co by měl na sobě mít ve chvíli, kdy bychom se poprvý potkali, co by si vzal na první rande, jakou košili by měl na oslavě našeho desátýho výročí a kterou kravatu bych mu vybrala do rakve, až bych ho přivedla do hrobu. Přemítám taky, jaký asi bude pod všema těma super hadrama, který průměrnýho Čecha přivedou na mizinu. Důležitý je přece i to uvnitř.

Otázka definice mého tajemného budoucího byla vyřešena včera, kdy se v naší prodejně objevil na novým propagačním plakátě nějakej John, kterej je z Ameriky a kouká na vás, ať už po prodejně chodíte kamkoliv. John je úspěšnej supermodel, co se zaprodal naší firmě a pod svým jménem prodává normální trika, který stojí třikrát víc, než by stát měly, protože jsou prej jako on. Uvolněný, sebevědomý a nenuceně elegantní. Díky Johnovi už vím, jakej bude ten můj nastávající. Bude uvolněnej, sebevědomej a nenuceně elegantní jako ten sladkej John, co jistě těm trikům věří a nešlo mu jen o prachy na další letní sídlo v Malibu. Ovšem můj českej John bude mít ještě ke všemu rád holky, co nechrastí kostma…to jen tak pro pořádek, není to alibistický, je to v jeho zájmu. Tuhle jsem četla, že holky s většími boky jsou plodnější…

Jelikož takovýho kluka bych mohla ve svým novým zaměstnání klidně potkat už zítra, musela jsem si sámo v dámské části nakoupit spoustu oblečení, včetně (minutu ticha za to) stahovacího prádla. Přece nemůžu vypadat blbě, až si mě tam nějakej Honza všimne a požádá mě přímo u kabinek o ruku, protože si uvědomí, že se do mě zamiloval na první pohled a nemůže beze mě dál žít. Ach, jak ráda mám tyhle realistický vize. Nesnáším holky, co se chovaj jak pipiny a sní o něčem, co se nikdy nestane. Chudinky, kazí nám normálním holkám pověst a dělaj z nás vyšinutý blázny.

Jedinej problém ale je, že díky svý nový image sofistikovaný, kultivovaný a všemožně opticky zúžený holky, mi tak nějak nevyzbejvaj peníze na cvičení. Ale další výplata to určo spraví. Dokážu se přece ovládat ne? My holky se všeobecně v obchodech s hadrama dokážeme ovládat.

Jen jedna věc mě trochu trápí. Co když na mě do tý doby Michal z fitka s krásným tělem, kterýmu by na našem prvním rande slušel petrolejový kašmírový svetr a kalhoty s prodlouženou dýlkou, zapomene?

Asi si zítra po práci půjdu zacvičit…však přeci jen kondice je důležitá.

TLUSTÍ HOLUBI SE VRACEJÍ

27. října 2017 v 13:57 | Klára Englišová |  z deníku
Tak jsem se dneska vrátila do fitka. Abych byla upřímná, šla jsem tam spíš proto, abych mohla všude vykládat, že chodím cvičit. Jsem člověk morální a říkat to po jediný návštěvě by mi zavánělo drobnou nepravdou. Dneska jsem ale byla rozumnější než minule a na nějaký schody jsem se rovnou vykašlala. Výtah je přece taky hodně v pohodě. Ostatně bude lepší, když mě lidi uvidí vystupovat z výtahu, než když si budou myslet, že potřebuju vypolstrovanou rakev už po třech patrech schodů jako nějaká chuděra. A navíc, buďme upřímní, ono už i to soukání se do elastickýho oblečení dá celkem zabrat. Zvlášť, když vaši velikost prakticky nevyrábí.

Po návštěvě šatny, kde jsem si trochu vydechla, cesta k výtahu taky není nejkratší, jsem si na baru objednala vodu a rozhlížela se po fitku, který stroj by mi vehnal co nejmíň slz do očí. Nakonec jsem si vybrala něco na nohy, protože my, co kvůli dortíku přejdeme pěšky i Saharu, máme nohy vytrénovaný asi nejlíp, opomeneme-li teda naše pěstěný žvýkací svaly.

Po dvou sériích střídaných dle mýho přijatelnými pauzami (každá asi 10 minut), mě nějakej namakanej tejpek v tilečku s vykrojeným podpažím z toho stroje vyhodil, jakože má zahřátý nohy a nemůže čekat, až se tu vytrůním. Vytrůním? Co to má sakra znamenat? Já tu regulérně makám jako tahle gorila! Nemůžu za to, že jsem předtím nesnědla celýho bejka a nevypěstovala si hroudy, přes který by mi už v nemocnici sotva doktoři našli životně důležitý orgány. S naštvaným výrazem jsem teda slezla ze stroje a tentokrát jsem neměla chuť kopnout do něj, ale do toho hovada. Pak jsem si ale řekla, že největším trestem pro něj bude, že přes ty jeho proteinový boule, co má na místě, kde normální lidi mají hrudník, nemůže ani spojit ruce. Hrdě, s hlavou vztyčenou, jsem odkráčela na bar. Jediné, co mohlo trochu narušovat dojem nezlomné samice, byla má chůze. Dvě série a já už zas skoro necítíla nohy. Prej že svaly maj paměť. To určitě.

Po závěrečným kardiu, který mě přísahám bohu málem zabilo, jsem se u sklenice vody na baru odhodlávala ke sprše, když za mnou ten gorilí muž přišel, a prej jestli mě nemůže pozvat na "proteinový nápoj". Jako každá holka jsem nadšená, když nemusím něco platit, ale pít bílky se mi zrovna nechtělo. Když ten borec uviděl můj překvapený výraz, řekl mi, že mají i čokoládový, což mi vehnalo do očí jiskřičky štěstí. Vopičák, teda Michal, se mi omluvil, že je v tréninku a že se ke mně asi nechoval nejlíp, a pak mi podal tu rozmixovanou zdravou věc, co vopravdu chutnala jak čokoláda. Málem bych mu vypila i ten jeho nápoj, ale naštěstí si objednal banán, a ten já nerada. Pak jsme si řekli ahoj a já plna čokolády, nebo spíš míru v duši, odkráčela do šatny s tím, že to fitko vlastně není tak špatná věc.

V šatně mé opojení bohužel zmizelo, když jsem zjistila jednu nemilou věc. Já kráva si zapomněla ručník. Jako jasně, existujou holky, co můžou z fitka rovnou odejít i bez sprchy, ale já mezi ně vopravdu nepatřím. Po sprše jsem se tedy šla oblíkat oblepená toaletním papírem, který, jak jsem zjistila, je pro účely sušení celého těla, naprosto nevhodný. Přiznám se, že jsem ho na sobě nacházela ještě večer, když jsem doma lezla celá rozbolavělá do vany, kde jsem vzpomínala na chuť čokolády a Michalovo krásné, tak akorát svalnaté tělo. Třeba tomu fitku i já přijdu na chuť…

DEN POTÉ

27. října 2017 v 13:53 | Klára Englišová |  z deníku
Popisovat muka, jaký právě prožívám, je prakticky nemožný, protože slova pro takovou bolest celýho těla prostě neexistujou. Osobně si myslím, že něco takovýho mohli zažít snad jen ti nebožáci ve Spartě, co byli od mala cvičeni k boji. A to ještě sotva.

S obrovskou námahou jsem brzo ráno, asi v jedenáct, vylezla z postele a doufala, že se nějak rozhýbu a bolest poleví. Po asi třiceti vteřinách jsem ale zjistila, že rozhýbat se zkrátka nelze, jelikož jsem ve stavu, kdy mi i mrkání vhání slzy do tváří, mimochodem asi jedinýho místa na těle, co mě až tolik nenutí uvažovat nad rychlým ukončením mýho trápení. Nějaký protahování jsem teda rovnou vzdala a přesunula se k váze s očekáváním, že už budu vážit minimálně o půl metráku míň. Před vstupem na váhu jsem si samozřejmě došla na záchod, sundala župan, pyžamo a pro jistotu i kontaktní čočky. Člověk nikdy neví. Když se konečně na displeji objevily výsledný cifry, nasadila jsem si zase v šoku ty svý druhý voči, abych se přesvědčila, jestli mi ta nelidská, odporná bolest nezpůsobila halucinaci nebo dokonce mrtvičku.

Takže přátelé, po první dřině ve fitku, kterou jsem, troufám si říct, zvládla jako absolutní profík, čímž myslím, že jsem nezkolabovala, mám nahoře dvě a půl kila. Jako slyšela jsem, že svaly váží víc než tuk, ale co je moc, to je moc. Jediný, co by vysvětlovalo ten příbytek váhy, by bylo, že se ta neskutečná bolest všech svalů, co ještě za ty roky obhlížení fitek neopustily budovu, zhmotnila. Pak bych ovšem vážila mnohem víc.

Rozbolavělá, deprimovaná a navíc hladová jsem se odebrala do postele s rozhodnutím, že se zachumlám a už nikdy nevylezu. Výhoda postele totiž spočívá v tom, že pokud má dobrou nosnost, vůbec jí nevadí nějakej ten fald, co vám kouká zpod dalšího, ještě většího faldu. Navíc na ní nesvítí displej, co by vám připomínal, že je na vás zase o 2,5 kila víc sádla, co vám ucpává tepny a brzo vás zabije. Postel je prostě kámoš, se kterým můžete jíst, aniž by vám užíral. A takovýho kámoše si já osobně cením nadevšechno.

Po chvíli trucování a projíždění fotek reálný vizáže světovech supermodelek jsem nakonec vstala a rozhodla se, že se nenechám zlomit a budu mít dobrou náladu. I tak jsem ale šla a vyndala baterky z váhy, aby si holka nemyslela, že si takhle vyskakovat bude každej den. I tenhle pohyb samozřejmě děsně bolel, ale tentokrát tak nějak hezky. V duchu jsem si slíbila, že pokud mi váha v dalších dnech opět ukáže čtyřmístnou cifru, přiberu ještě víc, abych jí strhla.
K obědu jsem si udělala nějakej salát a narovinu přiznávám, že co mi při jeho přípravě spadlo na zem, jsem prostě nechala ležet, protože za tu bolest při shýbání a následným narovnávání to prostě nestálo. Věřím tomu, že můj králík si s tou zeleninou při venčení poradí.

Po dojedení salátu jsem se cítila tak nějak neuspokojená a prázdná. Nakonec jsem si řekla, že už je jedno, jestli mám o 2,5 nebo 3 kila víc, a odebrala jsem se k mrazáku, kde jsem dopráskala ten kýbl čokoládový zmrzliny, co jsem kupodivu nesnědla na jeden zátah. Upřímně, ta zmrzka mi stejně zabírala místo na maso, cennou to bílkovinu, kterou při tréninku nesmíte vynechat. Takže prostě musela pryč, to dá rozum.

I přes tohle logický zdůvodnění se ale brzo objevily výčitky. Kyblík od zmrzky jsem začala různě přikládat k tělu a přemýšlela, kde se asi ta zmrzlina projeví a kolik jí v tom kyblíku tak ještě bylo, když jsem se na ni vrhla. Výpočtem KJ jsem si zavařila mozek a s pocitem, že je všechno stejně zbytečný jsem se odebrala vyřizovat pochůzky, což mi mimochodem kvůli bolesti a velmi vtipné chůzi ala znásilněna kozlem trvalo asi třikrát dýl, než kdybych předtím nenavštívila ten dům bolesti a frustrace, kterýmu lidi říkaj fitko a ještě se na vás blbě smějou, když vám vykládaj, že by si už den bez pořádnýho dání do těla nedokázali představit. Při takový větě si vždycky říkám, že musím začít posilovat, abych je mohla fakt hodně silně udeřit do obličeje.


Den jsem zakončila u telky, kde mi sledování reklam občas přerušil nějakej seriál, a dumala jsem nad tím, proč jsem se jen nenarodila v době baroka, kdy mít velkej zadek nebyl hřích, a žádný fitka ještě neexistovaly…

PRVNÍ DEN V POSILOVNĚ

27. října 2017 v 13:50 | Klára Englišová |  z deníku
Včera jsem se při pohledu do zrcadla rozhodla, že už dál nebudu rosolovitej mozol, a vyrovnám se těm hubenejm holkám z časáků, co na mě v každý trafice tak přidrzle čuměj, když si zrovna letím do krámu pro čokoládu nebo si jdu třeba koupit kebab až tři. Došlo mi, že už se do toho zrcadla skoro nevejdu, a proto jsem si nakonec po dlouhým hloubání předsevzala, že začnu chodit do fitka, a zbavím se té hory krásy, co mě už roky obklopuje. Vybrala jsem si teda to jediný fitko ve městě, ve kterým jsem ještě hubnout nezačínala, a hned druhej den se tam plna očekávání vydala spolu s kvalitním sportovním oblečením, sportovní taškou, značkovými běžeckými botami a vlastně vším, co se mi za ta léta vidin chození do fitek doma nashromáždilo a docela obstojně tam chytalo prach.

První prekérka přišla už u schodů. Snad nikdy jsem nezažila fitko v přízemí. Vždycky je v tom nejvyšším patře nejvyšší budovy ve městě. Jet výtahem? To by bylo pod moji úroveň. Přece nechodím tvrdě makat do fitka, abych tam jela výtahem, ne? Jelikož nejsem žádnej srab, začala jsem se hrabat po těch pitomejch schodech vedoucích zřejmě až k nebeský bráně. Ačkoli jestli je nebe tak vysoko, tak tam snad ani nechci. Dech jsem popadala už po druhým patře a ve třetím jsem vypadala jak po sprše či dost poctivě uběhnutým půl maratonu. Díky přitahování svýho těla pomocí ochablých rukou a zábradlí jsem se nakonec dostala až ke vstupu a se sípavým "Dobrý den" jsem rychle zaplula do šatny s myšlenkou, jestli už pro dnešek nebylo toho sportu dost. Po chvilce vydýchávání (asi 15 minut) jsem se rozhodla, že se tak snadno nevzdám. Šatnu jsem už pak zvládla celkem zdatně, protože všechno mý sportovní oblečení je elastický a uzpůsobí se i plnějším tvarům, dokonce i postavě připomínající kombajn. Nakonec jsem se s hrůzou vydala k nejbližšímu stroji.
My, co začínáme s fitkem v pravidelnejch intervalech - Nový rok, rozchod, nový přítel (když Bůh dá), výměna baterek v domácí váze, nedopnutí kalhot velikosti XXL atd. přesně víme, jak se každý stroj ovládá, jelikož nám jeho používání ukazovalo už asi 20 trenérů, který jsme si zaplatili v naději na lepší zítřky "jakože na první lekci" a pak už se v tý mučírně stejně nikdy neukázali.

Po letmým obhlídnutí místnosti plný strojů, který mi připomněly tematiku získávání doznání při čarodějnických procesech, jsem začala cvičit na prvním stroji, který jsem si matně vybavovala a už po první sérii jsem přemítala, jestli se někdo na mě zděšeně nekouká, co tu jako místo cvičení nacvičuju. Po druhý sérii už mi bylo úplně jedno, jestli se na mě někdo dívá, protože tentokrát jsem to byla já, kdo se zděšeně koukal, jestli tu náhodou není lékař, případně aspoň defibrilátor, kterej stoprocentně budu brzo potřebovat. Nechtěla jsem to ale vzdát, a proto jsem váhou svýho těla obšťastnila ještě asi 8 strojů v tom domě hrůzy pro dospělý.

Ke konci toho asi hodinovýho pekla jsem to už nevydržela a šla ke každýmu stroji, kterým jsem si ten den nechala ničit svoje povadlý tělo, a kopla do něj. Fakt je, že jsem asi měla kopat jen do těch strojů, který zrovna nikdo nepoužíval. Po závěrečným kardiu, který je přeci tak "důležitý" a nesmí se vynechat, jsem se dobelhala do šatny, kde jsem se sesypala na nejbližší lavičku, a modlila se, ať na místě neumřu.

Při odchodu z fitka se mě ještě jako třešničku na dortu, mimochodem dort bych si fakt dala, jeden děsně namakanej kluk za barem zeptal, jestli chci permici, a já jen vyčerpaně špitla, že si to ještě rozmyslím, a v duchu si říkala, jestli se ten magor nezbláznil.

Cestou domů se má nálada ze šatny trochu změnila, protože místo přežití jsem doufala v rychlou a bezbolestnou smrt a říkala jsem si, že přece každej nemůže bejt hubenej a že holky krev a mlíko jsou taky fajn a skoro až vypadaj zdravěji. I holky krev a sádlo mi vlastně začaly připadat celkem oukej. Však při hladomoru to s náma nešlehne jako s prvníma. Jen je tu riziko, že nás ostatní sežerou.


Jo a tomu nabušenci za barem, co mu přes svaly už ani nebyl vidět krk a co mi vnucoval permici, bych ráda vyřídila, že si to s tím pravidelným sportem fakt musím ještě rozmyslet…