JÁ NEODSUZUJU HUBENÝ HOLKY. JEN JE MI PROSTĚ LÍTO, ŽE SE TY CHUDĚRY NEUMÍ ANI POŘÁDNĚ NAJÍST...

TINDER KLUCI

Pondělí v 16:22 |  z deníku
Po stažení Tinderu jsem vybrala fotky, na kterých nejsem vidět v plné kráse, a především velikosti, jsem focená v šeru, ideálně z dálky a působím co možná nejvíc sofistikovaně, a směle jsem se pustila do hledání mého nastávajícího. Přiznám se, že na nějaké popisování své osoby jsem se rovnou vykašlala. Abych byla upřímná, ani nevím, jestli proto, že jsem tak komplikovaná, nebo tak jednoduchá.

Po chvíli probádávání tohohle nově objevenýho kontinentu jsem zjistila, že jeho "obyvatelé" by se dali zařadit do několika málo kategorií, který spojujou podobný rysy. Takže jsem se nakonec místo hledání mého budoucího nepovedenýho rande rozhodla, že probádám skupiny kluků, co tuhle apku používají.

KLUCI SE ZVÍŘÁTKY: Tihle kluci na to jdou fikaně. Na většině fotek jsou v přítomnosti roztomilýho zvířátka, a je úplně jedno, jestli je to koťátko, štěňátko, nebo třeba slepice. Ti kluci prostě vypadají sladce a úchyl jako já jim dá like už jen proto, že mají na rameni potkana, nebo se v nějaké ZOO tulí k vačici. Když pak takový kluk napíše, je holce prostě hloupý říct, ať na schůzku vezme i tu lamu se slunečními brýlemi, která na fotce vypadá tak sympaticky…

SVALOVCI: Tenhle typ kluků se sem spíš přišel vytahovat, jaký má svaly. Myslím, že si tyhle gorily Tinder stahují mezi benchem a pojídáním kila kuřecího dělanýho v páře. Fascinující ale je, kde všude ti kluci sundávají triko. Nejvíc mě asi nadchly fotky z výtahu. Úplně ty kluky vidím, jak jedou do fitka s kýlním pásem a protejňákem v báglu a říkají si: "Co bych asi mohl dělat, než budu v přízemí? Vytáhnu triko a vyfotím ten svůj pekáč…dneska už potřetí." U takovýho kluka aby se jeden bál, jestli si to triko vezme alespoň na první schůzku, a nebo hůř, jestli vás na rande nevezme rovnou cvičit!

CIZINCI ARABSKÉHO PŮVODU: Člověk by neřekl, kolik takových kluků si tady pokojně žije. Většina z nich vypadá zajímavě, protože jsou snědí, mají uhrančivý oči a zářivý úsměv. I přesto se ale nemůžu zbavit dojmu, že by mě po pár řádcích takovej Muhammed nechtěl naverbovat na svou víru a nenavlíkl mě do toho jejich černýho hacafrku, který tam ženy musí nosit, když jdou alespoň dva metry za svým majitelem. Na druhou stranu, ten obleček ledasco schová. Ale přeci jen, člověk si některý věci rád odpustí. Třeba jako nízkotučný cheesecake. Teoreticky to možná nezní tak špatně, ale v praxi to prostě nefunguje.

MOTORKÁŘI: Která by nechtěla motorkáře, nechť první hodí kamenem. Všechny víme, že ta kombinézka jim jednoduše sedí (zvlášť v zadních partiích), a navíc ty výlety, na který vás ten kluk může brát, když zrovna není hmyzí sezóna. To je prostě sen. Problém nastává ve chvíli, kdy si uvědomíte, že ve vztahu nejste jen vy dva, ale i jeho milovaná Kawasaki ninja, která s váma bydlí v obýváku. I tak ale mají motorkáři něco do sebe, protože působí nespoutaně a divoce a zřejmě by byli schopni vám opravit auto, když se rozbije. Motorkáře prostě bereme!

ZADANÍ KLUCI: Tenhle typ kluků se dá rozdělit do dvou podkategorií. Jedni jsou trochu kreativnější a zřejmě i bystřejší, protože velikou část těla svých aktuálních přítelkyň z fotek odstraní. Bohužel si ale Tinder často propojují s Instagramem, takže se na jejich nebohou vyvolenou můžete podívat tam a můžete například zhodnotit, jak jí to slušelo na jejich společné dovolené v Egyptě, kde byli před týdnem. Ten druhý typ zadaných Don Juanů je natolik jednoduchý, že se ani neobtěžuje svou drahou polovičku odstranit a zřejmě si propojení prohlíží ve chvíli, kdy ta chuděrka spí vedle něj. Tak tyhle teda fakt nechceme!

KLUCI, CO NEUMÍ NAVÁZAT KONTAKT ANI PŘES NET: U tohohle typu kluků nejde ani tak o to, jakými fotkami se prezentují, jako spíš o to, co mají u sebe v popisku. Tihle kluci ti hned v první větě vysvětlí, že jsou moc boží, plaší, stydliví, zranění nebo zaneprázdnění na to, aby ti napsali první. Ale víš co, chlapče? Když už ti dám najevo, že se mi líbíš, a tím ti to tolik usnadním, mohl bys alespoň zkusit pohledat zbytek svého mužství a pokusit se sesmolit nějakou úvodní větu. Nebo se taky může stát, že za tebe ty seznamovací fráze bude muset psát tvoje maminka v době, kdy jí budeš v pětačtyřiceti plakat na gauči schoulený v poloze plodu, že tě nikdo nemá rád.

Druhů kluků je na Tinderu samozřejmě ještě mnohem víc. Najdete tam ty, kteří jsou hrozně pyšní na svou image, nebo třeba ty, u kterých celou dobu přemýšlíte, jestli mají vlasy, nebo ne, protože na žádné fotce neukazují svůj obličej výš než k obočí nebo mají čepici. Je tady i hodně cestovatelů, sportovců, kluků, co hledá jen povyražení a taky hodně ajťáků. Taky tady najdete slušnou zásobu Hipsterů a intelektuálů, kteří tu jsou vlastně omylem, a vůbec neví, co a jestli něco hledají. Zřejmě ti to ale budou ochotni osvětlit u kvalitní ručně mleté fair tradové kávy někde v kočičí veganské kavárně spojené s antikvariátem. Ta kavárna by sámo měla být pojmenována po nějakém zapomenutém filozofovi.

Ať tak či tak, o funkčnosti téhle aplikace stále nejsem zcela přesvědčená. Taky se někdy přistihnu, jak ty profily projíždím úplně bezmyšlenkovitě a někdy dám like jen proto, že už jsem dlouho žádný nedala. Jindy omylem překliknu kluka, co se mi líbil. V takovou chvíli fyzicky i duševně trpím, protože jsem sama sebe schopna přesvědčit, že to byl jistě ON.

No prostě myslím, že je na čase si přiznat, že tady pšenka nepokvete. Chtě nechtě, zřejmě budu muset mezi lidi…ach jo.
 

NOVÝ ROK - NOVÉ JÁ

17. ledna 2018 v 15:07 |  z deníku
Rozhodla jsem se, že si zachovám zbytky důstojnosti, a o mých vánočních žracích orgiích jsem do svého deníku nezapsala ani slovo. Ostatně, říká se, že co je psáno, to je dáno. A tohle jsem teda rozhodně pro budoucí generace zaznamenávat nepotřebovala. Už jsem viděla, jak za stovky let najdou někde mou velmi pevně vyztuženou kostru a u ní deník, ze kterého se dočtou, že jsem na Vánoce snědla množství jídla, které by odvrátilo světový hladomor. Stačí, že mě za mé bujnější tvary odsuzuje tahle generace, od těch dalších to fakt nepotřebuju.

Že budu jíst ještě víc než obvykle, to mě víceméně nepřekvapilo. Velikým šokem pro mě ale bylo, co jsem od své rodiny dostala pod stromeček. Začínám být přesvědčena, že to množství dietních kuchařek, zrcadel, fitness diářů a sportovního oblečení nebude náhodné. Taky se mi zdá, že mě nenápadně chtějí vystrnadit z domu, protože jinak si nedovedu představit, proč bych měla dostávat věci jako hrnce, utěrky, talíře a koberec, pro který však nemám žádnou podlahu. Ničím z toho jsem si ale nelámala hlavu, a svátky jsem hodně trávila, a taky strávila u pohádek, cukroví, mísy s bramborovým salátem a hrnce se slaďoučkým svařákem.

Po hojných Vánocích jsem zjistila, že se mi asi rozbila váha, protože ukazovala hooodně divný věci. Řekla jsem si, že už mám té nekolegiální svině dost a vyhodila jsem ji. Když jsem ale později při dojídání třetí misky tradiční novoroční čočkovky přemýšlela, jestli by přeci jen ta mrcha nemohla mít pravdu, došlo mi, že jsem možná to narození Ježíška oslavila až moc. Denně jsem baštila cokoli, co mi neuteklo (teda ne že bych snad za něčím běhala), a místo tradiční půlnoční na Štědrý den jsem doma vypila přes litr červenýho, u jehož konzumace jsem si namlouvala, že je to krev Ježíše Krista.

První dny nového roku jsem prožila celkem v poklidu, kdy jsem během poalkoholové rekonvalescence spořádala vše, co alespoň zdánlivě připomínalo jídlo. A jako u každýho, i u mě se projevily výčitky a taky pocit, že letos se buď vše změní k lepšímu, nebo skončím někde ve škarpě ohlodaná divokými psy.
Začala jsem proto uvnitř hlavy ze svého neatraktivního a nedisciplinovaného já tvořit něco, co by se dalo nazvat novou identitou. Jako každý nový rok jsem u čokolády začala snít o tom, jak asi budu na jeho konci vypadat a vše jsem si pečlivě zapisovala. Díky Bohu, že na konci roku většinou ten papír člověk nenajde…

I letos jsem si sama sebe představovala jako vysportovanou veganku, která hájí práva zvířat, odsuzuje konzumaci bílého cukru a palmového oleje a do práce jezdí na kole, nebo ještě líp, těch deset kilometrů prostě uběhne. Taky jsem si samozřejmě představovala, že si v tomhle roce najdu svou životní lásku. Abych těm svým fantaziím dala alespoň na pár dní reálný základ, rozhodla jsem se hned z kraje měsíce vyrazit do fitka. A to jsem rozhodně neměla dělat.

Nejenom, že morální kocovina zřejmě nezasáhla jenom mě, ale zároveň se k nám zoufalcům přidaly i páry! No to vám bylo něco nechutnýho. Jako by nestačilo, že jste na nový rok sama, tlustá a bez budoucnosti. Nene, to by totiž nebylo dost. Vy se ještě při snaze o změnu musíte dívat na ty dvojice, který cvičit sice vůbec nepotřebujou, protože nejenom, že už jsou hubení, ale ještě maj jeden druhýho, ale v rámci toho jejich slavného "lásko, budeme dělat všechno spolu", vás společnýma silama chodí nasírat i do fitka. Jako by nestačilo, že už nám věčně single vzali kino, aquaparky, kavárny, diskotéky i zbytky důstojnosti.

A jako by toho nebylo málo, u cvičení musíte pozorovat, jak si mezi každou sérií vyměňují tělní tekutiny, pleskají se po zadku, culí se na sebe, jistí se při zvedání činek a o volných chvílích na vás házejí lítostivé pohledy, ze kterých můžete vyčíst, jak moc jsou šťastní, že nejsou vámi. No hnus!

Myslím, že jen z toho rozhořčení, jsem odcvičila tolik, jako ještě nikdy. Nejvíc mě ale naštvalo, že se ty páry ve fitku chovaly, jako by jim to tam patřilo! Ne, jen proto, že jste zadaní, vám nepatří celý svět…a už vůbec ne moje fitko, kam chodím, abych se stala váma!

Jediný, co mě uklidňovalo, byl fakt, že jim určitě ta ,,pravidelnost" v návštěvách fitka nevydrží, tak jako úspěšně vydržela mně. A řeknu vám, že to není vůbec snadný tam dvakrát až třikrát do měsíce zajít!
Z fitka jsem odcházela v těle rozlícené saně. Chvíli jsem uvažovala nad tím, že bych si mohla zlepšit náladu kouskem dortíku až pěti, ale nakonec jsem se rozhodla, že začnu jednat ohledně své samoty. Ostatně, namakaného Michala z fitka jsem neviděla už věky, a nemůžu donekonečna čekat, až si uvědomí, že jsem pro něho jednoznačně ta nejlepší.

Přemýšlela jsem, jak to udělat, abych ze začátku osobní kontakt s mým vyvoleným omezila na minimum, a dala mu nějaký čas, aby se zamiloval do mé úžasné osobnosti, než spatří i mé barokní křivky. Po dlouhém rozvažování jsem si stáhla do mobilu aplikaci, kterou jsem našla na netu - Tinder. Hned zítra se vrhnu na výběr vhodných fotek a to vám říkám, že by bylo…aby nebylo!

HELENKA VŠUDYPŘÍTOMNÁ, MICHAL NEZVĚSTNÝ

3. listopadu 2017 v 13:00 |  z deníku
Vánoce se blíží, a proto nám v práci začali pouštět vánoční koledy. Myslím, že to udělali jenom proto, abychom víc oslovovali nakupující, jestli něco nepotřebujou. Když totiž mluvíte se zákazníkama, tu hudbu skoro neslyšíte. No a lidi sámo víc nakupujou, když se jim věnujete a vnucujete jim zboží. Prostě výbornej marketingovej tah. Dneska se ale poslední dvě hodiny mý směny neukázala v krámě ani noha. A to nám tam pořád dokola preludovala naše národní umělkyně Helenka Vondráčková, která zpívala vánoční koledy v neskutečnejch vejškách a trochu mi připomínala mrouskající se kočky, který lozí po střechách a občas vydají ještě pištivější zvuk než obvykle, když jim po námraze uklouzne tlapka a ony se vyděsí, že spadnou a zabijou se. Upřímně nerozumím tomu, proč v týhle úchvatný hudbě nechtěl nikdo nakupovat. Když jsem konečně večer zavřela krám a přišla domů, zjistila jsem, že mám po celým těle obrovský rudý fleky. Nechci bejt zlá, ale trochu se bojím, že je má na svědomí právě Helenka.


To, že si z nás dneska někdo od Vondráčkový určitě vystřelil (nikdo tohle přece nemůže myslet vážně), ale nepovažuju za nejhorší událost celýho dne. Já husa jsem šla totiž před prací cvičit. Ne pro cvičení samotný, jsem totiž stále víc přesvědčená, že se nemusím mučit, abych byla pro muže neodolatelná. Znám se přece už od malička, a při vší skromnosti musím konstatovat, že jsem vcelku prima, spokojená holka, která navíc, jak je už od pohledu vidět, dobře vaří. A chlapi přece ženský, co dobře vaří, zbožňujou. Jediný, co by na mně možná nemuseli tolik zbožňovat, je fakt, že je na mně taky vidět, že dost ráda jím. Ale stejně je lepší mít holku za co chytit, no ne?

I přes všechna tahle nevyvratitelná fakta jsem se sbalila a šla do fitka, a to upřímně řečeno jenom proto, abych se zase potkala s Michalem. Už u baru jsem ale viděla, že Michal prostě nepřišel. Namlouvala jsem si, že mi to vůbec nevadí, ale někde tam vzadu jsem byla totálně vytočená. On nepřišel na naše první rande ve fitku! Jako jo, nevěděl o něm... Ale stejně. Hulvát! Chlapi se prostě neuměj chovat. A chytrej asi taky zrovna nebude, když mu nedošlo, že se tam máme spolu vidět.

Ze vzteku jsem dokonce odcvičila víc než obvykle, ale jen o trošku, nechci se přece kvůli němu strhat. Na závěr jsem si dala čokoládovej protein, na kterej mě poprvý pozval právě on. Přece ho nepotřebuju k tomu, abych si dala zdravej protein. Tentokrát mě ale tolik neuspokojil, a tak jsem si po cvičení dole v krámě koupila menší čokoládu. Když jsem to XXL balení mléčný s krávou na obale snědla, přesunula jsem se celá rozlámaná do práce, kde mě dodělala Helenka.

V noci se mi navíc zdálo, že mě Helča pronásleduje, v ruce drží XXL mléčnou čokoládu a ze zadku jí trčí kočičí vocas. Pochopitelně i v mým snu prozpěvovala něco o Ježíškovi v Betlémě. Probudila jsem se celá zpocená a uvědomila si, že Michalovi nestojím ani za to, aby se ukázal v mým snu. Do fitka už nikdy nevkročím!

Po dlouhým přemýšlení jsem nakonec došla k jasnýmu závěru. Chlapi jsou jako lednice. Čím urostlejší jsou, tím větší máte radost, když je poprvý vidíte. Ale když je otevřete a podíváte se do nich, stejně zjistíte, že jsou často prázdný a chladný. Když v nich něco je, dokážou vás stejně uspokojit jen na malej moment, a pak se k nim zase musíte poníženě vracet, nejlíp ještě ve dvě ráno a úplně namol.


Už jsem se zkrátka smířila s tím, že v chlapech a ve cvičení se prostě nikdy nevyznám. Nejspíš začnu víc studovat, protože vzdělání je důležitý a dělám ho hlavně pro sebe… Pak si mě třeba Michal už konečně všimne.
 


NEUSTÁLE V TRÉNINKU

27. října 2017 v 13:58 | Klára Englišová
Jak už o mně nějaký čas víme, jsem holka ambiciózní, cílevědomá a jdu si tvrdě za svým. Proto jsem se rozhodla, že ve svým životě, kromě intenzivního navštěvování fitka (za poslední 3 týdny už dokonce dvakrát), začnu dělat něco i pro svou věčně prázdnou peněženku. A tak jsem si našla práci.

Začala jsem pracovat v jednom butiku s luxusnější módou, což je docela paradox, protože já mám problém rozeznat zebrový vzor šatů od normální, živý zebry. Ve vedení se toho ale vůbec nebáli a po pohovoru, kde jsem je okouzlila svou výřečnou povahou, mě rovnou hodili do pánskýho oddělení, kam chodí takový ty zazobaný týpci, co voní jako parfumérka, na nohách maj špičatý boty a ve vlasech tunu gelu. Sámo je na nich taky hned vidět, jak jsou děsně úspěšný a taky vážený. Co mě na nich ale fascinuje nejvíc, je fakt, že i přes to všechno si sami neuměj vybrat ani správnou velikost kalhot. No a od toho tu mají nově mou maličkost. I když v mým případě spíš velikost. Lítám za nima jako holka s premenstruačním syndromem za čokoládou (nebo prostě já za čokoládou kdykoliv) a snažím se je navlíct do něčeho, co by je udělalo ještě váženější a úspěšnější než jsou teď.

Já sama jsem zatím navlečená do prapodivnejch společenskejch kalhot a košile střihu a vzoru, kterej nosily prodavačky v dobách Gusty Husáka. Na krku mám šálu v barvách naší společnosti a na hrudi se mi tkví cedulka V TRÉNINKU. To pro naše ctěné klienty v překladu znamená, že jsem tu nová a tudíž vlastně úplně neschopná, nic nevím, ale celkem obstojně se usmívám a přikyvuju. Což, buďme upřímní, těm tejpkům všeobecně ke štěstí stačí. Co se mi ale moc líbí, je to samotný označení V TRÉNINKU. Při mejch sportovních a hubnoucích snaženích se hodí bejt každej den skoro 8 hodin v tréninku. Tak tvrdě podle mě nemakaj ani profi sportovci.

Abych se ale přiznala, občas se v tý svý nový práci, která mi doufám vydělá na kupu permic do fitka, případně na bezbolestnou liposukci, dost nudím. Procházím teda všechny ty hadry a zkoumám, co by tak asi měl nosit můj budoucí přítel, kterej si mě už určitě vyhlíd, jen já o tom ještě nevím, protože se mě ostýchá oslovit. Vybírám teda, co by měl na sobě mít ve chvíli, kdy bychom se poprvý potkali, co by si vzal na první rande, jakou košili by měl na oslavě našeho desátýho výročí a kterou kravatu bych mu vybrala do rakve, až bych ho přivedla do hrobu. Přemítám taky, jaký asi bude pod všema těma super hadrama, který průměrnýho Čecha přivedou na mizinu. Důležitý je přece i to uvnitř.

Otázka definice mého tajemného budoucího byla vyřešena včera, kdy se v naší prodejně objevil na novým propagačním plakátě nějakej John, kterej je z Ameriky a kouká na vás, ať už po prodejně chodíte kamkoliv. John je úspěšnej supermodel, co se zaprodal naší firmě a pod svým jménem prodává normální trika, který stojí třikrát víc, než by stát měly, protože jsou prej jako on. Uvolněný, sebevědomý a nenuceně elegantní. Díky Johnovi už vím, jakej bude ten můj nastávající. Bude uvolněnej, sebevědomej a nenuceně elegantní jako ten sladkej John, co jistě těm trikům věří a nešlo mu jen o prachy na další letní sídlo v Malibu. Ovšem můj českej John bude mít ještě ke všemu rád holky, co nechrastí kostma…to jen tak pro pořádek, není to alibistický, je to v jeho zájmu. Tuhle jsem četla, že holky s většími boky jsou plodnější…

Jelikož takovýho kluka bych mohla ve svým novým zaměstnání klidně potkat už zítra, musela jsem si sámo v dámské části nakoupit spoustu oblečení, včetně (minutu ticha za to) stahovacího prádla. Přece nemůžu vypadat blbě, až si mě tam nějakej Honza všimne a požádá mě přímo u kabinek o ruku, protože si uvědomí, že se do mě zamiloval na první pohled a nemůže beze mě dál žít. Ach, jak ráda mám tyhle realistický vize. Nesnáším holky, co se chovaj jak pipiny a sní o něčem, co se nikdy nestane. Chudinky, kazí nám normálním holkám pověst a dělaj z nás vyšinutý blázny.

Jedinej problém ale je, že díky svý nový image sofistikovaný, kultivovaný a všemožně opticky zúžený holky, mi tak nějak nevyzbejvaj peníze na cvičení. Ale další výplata to určo spraví. Dokážu se přece ovládat ne? My holky se všeobecně v obchodech s hadrama dokážeme ovládat.

Jen jedna věc mě trochu trápí. Co když na mě do tý doby Michal z fitka s krásným tělem, kterýmu by na našem prvním rande slušel petrolejový kašmírový svetr a kalhoty s prodlouženou dýlkou, zapomene?

Asi si zítra po práci půjdu zacvičit…však přeci jen kondice je důležitá.

TLUSTÍ HOLUBI SE VRACEJÍ

27. října 2017 v 13:57 | Klára Englišová |  z deníku
Tak jsem se dneska vrátila do fitka. Abych byla upřímná, šla jsem tam spíš proto, abych mohla všude vykládat, že chodím cvičit. Jsem člověk morální a říkat to po jediný návštěvě by mi zavánělo drobnou nepravdou. Dneska jsem ale byla rozumnější než minule a na nějaký schody jsem se rovnou vykašlala. Výtah je přece taky hodně v pohodě. Ostatně bude lepší, když mě lidi uvidí vystupovat z výtahu, než když si budou myslet, že potřebuju vypolstrovanou rakev už po třech patrech schodů jako nějaká chuděra. A navíc, buďme upřímní, ono už i to soukání se do elastickýho oblečení dá celkem zabrat. Zvlášť, když vaši velikost prakticky nevyrábí.

Po návštěvě šatny, kde jsem si trochu vydechla, cesta k výtahu taky není nejkratší, jsem si na baru objednala vodu a rozhlížela se po fitku, který stroj by mi vehnal co nejmíň slz do očí. Nakonec jsem si vybrala něco na nohy, protože my, co kvůli dortíku přejdeme pěšky i Saharu, máme nohy vytrénovaný asi nejlíp, opomeneme-li teda naše pěstěný žvýkací svaly.

Po dvou sériích střídaných dle mýho přijatelnými pauzami (každá asi 10 minut), mě nějakej namakanej tejpek v tilečku s vykrojeným podpažím z toho stroje vyhodil, jakože má zahřátý nohy a nemůže čekat, až se tu vytrůním. Vytrůním? Co to má sakra znamenat? Já tu regulérně makám jako tahle gorila! Nemůžu za to, že jsem předtím nesnědla celýho bejka a nevypěstovala si hroudy, přes který by mi už v nemocnici sotva doktoři našli životně důležitý orgány. S naštvaným výrazem jsem teda slezla ze stroje a tentokrát jsem neměla chuť kopnout do něj, ale do toho hovada. Pak jsem si ale řekla, že největším trestem pro něj bude, že přes ty jeho proteinový boule, co má na místě, kde normální lidi mají hrudník, nemůže ani spojit ruce. Hrdě, s hlavou vztyčenou, jsem odkráčela na bar. Jediné, co mohlo trochu narušovat dojem nezlomné samice, byla má chůze. Dvě série a já už zas skoro necítíla nohy. Prej že svaly maj paměť. To určitě.

Po závěrečným kardiu, který mě přísahám bohu málem zabilo, jsem se u sklenice vody na baru odhodlávala ke sprše, když za mnou ten gorilí muž přišel, a prej jestli mě nemůže pozvat na "proteinový nápoj". Jako každá holka jsem nadšená, když nemusím něco platit, ale pít bílky se mi zrovna nechtělo. Když ten borec uviděl můj překvapený výraz, řekl mi, že mají i čokoládový, což mi vehnalo do očí jiskřičky štěstí. Vopičák, teda Michal, se mi omluvil, že je v tréninku a že se ke mně asi nechoval nejlíp, a pak mi podal tu rozmixovanou zdravou věc, co vopravdu chutnala jak čokoláda. Málem bych mu vypila i ten jeho nápoj, ale naštěstí si objednal banán, a ten já nerada. Pak jsme si řekli ahoj a já plna čokolády, nebo spíš míru v duši, odkráčela do šatny s tím, že to fitko vlastně není tak špatná věc.

V šatně mé opojení bohužel zmizelo, když jsem zjistila jednu nemilou věc. Já kráva si zapomněla ručník. Jako jasně, existujou holky, co můžou z fitka rovnou odejít i bez sprchy, ale já mezi ně vopravdu nepatřím. Po sprše jsem se tedy šla oblíkat oblepená toaletním papírem, který, jak jsem zjistila, je pro účely sušení celého těla, naprosto nevhodný. Přiznám se, že jsem ho na sobě nacházela ještě večer, když jsem doma lezla celá rozbolavělá do vany, kde jsem vzpomínala na chuť čokolády a Michalovo krásné, tak akorát svalnaté tělo. Třeba tomu fitku i já přijdu na chuť…

DEN POTÉ

27. října 2017 v 13:53 | Klára Englišová |  z deníku
Popisovat muka, jaký právě prožívám, je prakticky nemožný, protože slova pro takovou bolest celýho těla prostě neexistujou. Osobně si myslím, že něco takovýho mohli zažít snad jen ti nebožáci ve Spartě, co byli od mala cvičeni k boji. A to ještě sotva.

S obrovskou námahou jsem brzo ráno, asi v jedenáct, vylezla z postele a doufala, že se nějak rozhýbu a bolest poleví. Po asi třiceti vteřinách jsem ale zjistila, že rozhýbat se zkrátka nelze, jelikož jsem ve stavu, kdy mi i mrkání vhání slzy do tváří, mimochodem asi jedinýho místa na těle, co mě až tolik nenutí uvažovat nad rychlým ukončením mýho trápení. Nějaký protahování jsem teda rovnou vzdala a přesunula se k váze s očekáváním, že už budu vážit minimálně o půl metráku míň. Před vstupem na váhu jsem si samozřejmě došla na záchod, sundala župan, pyžamo a pro jistotu i kontaktní čočky. Člověk nikdy neví. Když se konečně na displeji objevily výsledný cifry, nasadila jsem si zase v šoku ty svý druhý voči, abych se přesvědčila, jestli mi ta nelidská, odporná bolest nezpůsobila halucinaci nebo dokonce mrtvičku.

Takže přátelé, po první dřině ve fitku, kterou jsem, troufám si říct, zvládla jako absolutní profík, čímž myslím, že jsem nezkolabovala, mám nahoře dvě a půl kila. Jako slyšela jsem, že svaly váží víc než tuk, ale co je moc, to je moc. Jediný, co by vysvětlovalo ten příbytek váhy, by bylo, že se ta neskutečná bolest všech svalů, co ještě za ty roky obhlížení fitek neopustily budovu, zhmotnila. Pak bych ovšem vážila mnohem víc.

Rozbolavělá, deprimovaná a navíc hladová jsem se odebrala do postele s rozhodnutím, že se zachumlám a už nikdy nevylezu. Výhoda postele totiž spočívá v tom, že pokud má dobrou nosnost, vůbec jí nevadí nějakej ten fald, co vám kouká zpod dalšího, ještě většího faldu. Navíc na ní nesvítí displej, co by vám připomínal, že je na vás zase o 2,5 kila víc sádla, co vám ucpává tepny a brzo vás zabije. Postel je prostě kámoš, se kterým můžete jíst, aniž by vám užíral. A takovýho kámoše si já osobně cením nadevšechno.

Po chvíli trucování a projíždění fotek reálný vizáže světovech supermodelek jsem nakonec vstala a rozhodla se, že se nenechám zlomit a budu mít dobrou náladu. I tak jsem ale šla a vyndala baterky z váhy, aby si holka nemyslela, že si takhle vyskakovat bude každej den. I tenhle pohyb samozřejmě děsně bolel, ale tentokrát tak nějak hezky. V duchu jsem si slíbila, že pokud mi váha v dalších dnech opět ukáže čtyřmístnou cifru, přiberu ještě víc, abych jí strhla.
K obědu jsem si udělala nějakej salát a narovinu přiznávám, že co mi při jeho přípravě spadlo na zem, jsem prostě nechala ležet, protože za tu bolest při shýbání a následným narovnávání to prostě nestálo. Věřím tomu, že můj králík si s tou zeleninou při venčení poradí.

Po dojedení salátu jsem se cítila tak nějak neuspokojená a prázdná. Nakonec jsem si řekla, že už je jedno, jestli mám o 2,5 nebo 3 kila víc, a odebrala jsem se k mrazáku, kde jsem dopráskala ten kýbl čokoládový zmrzliny, co jsem kupodivu nesnědla na jeden zátah. Upřímně, ta zmrzka mi stejně zabírala místo na maso, cennou to bílkovinu, kterou při tréninku nesmíte vynechat. Takže prostě musela pryč, to dá rozum.

I přes tohle logický zdůvodnění se ale brzo objevily výčitky. Kyblík od zmrzky jsem začala různě přikládat k tělu a přemýšlela, kde se asi ta zmrzlina projeví a kolik jí v tom kyblíku tak ještě bylo, když jsem se na ni vrhla. Výpočtem KJ jsem si zavařila mozek a s pocitem, že je všechno stejně zbytečný jsem se odebrala vyřizovat pochůzky, což mi mimochodem kvůli bolesti a velmi vtipné chůzi ala znásilněna kozlem trvalo asi třikrát dýl, než kdybych předtím nenavštívila ten dům bolesti a frustrace, kterýmu lidi říkaj fitko a ještě se na vás blbě smějou, když vám vykládaj, že by si už den bez pořádnýho dání do těla nedokázali představit. Při takový větě si vždycky říkám, že musím začít posilovat, abych je mohla fakt hodně silně udeřit do obličeje.


Den jsem zakončila u telky, kde mi sledování reklam občas přerušil nějakej seriál, a dumala jsem nad tím, proč jsem se jen nenarodila v době baroka, kdy mít velkej zadek nebyl hřích, a žádný fitka ještě neexistovaly…

PRVNÍ DEN V POSILOVNĚ

27. října 2017 v 13:50 | Klára Englišová |  z deníku
Včera jsem se při pohledu do zrcadla rozhodla, že už dál nebudu rosolovitej mozol, a vyrovnám se těm hubenejm holkám z časáků, co na mě v každý trafice tak přidrzle čuměj, když si zrovna letím do krámu pro čokoládu nebo si jdu třeba koupit kebab až tři. Došlo mi, že už se do toho zrcadla skoro nevejdu, a proto jsem si nakonec po dlouhým hloubání předsevzala, že začnu chodit do fitka, a zbavím se té hory krásy, co mě už roky obklopuje. Vybrala jsem si teda to jediný fitko ve městě, ve kterým jsem ještě hubnout nezačínala, a hned druhej den se tam plna očekávání vydala spolu s kvalitním sportovním oblečením, sportovní taškou, značkovými běžeckými botami a vlastně vším, co se mi za ta léta vidin chození do fitek doma nashromáždilo a docela obstojně tam chytalo prach.

První prekérka přišla už u schodů. Snad nikdy jsem nezažila fitko v přízemí. Vždycky je v tom nejvyšším patře nejvyšší budovy ve městě. Jet výtahem? To by bylo pod moji úroveň. Přece nechodím tvrdě makat do fitka, abych tam jela výtahem, ne? Jelikož nejsem žádnej srab, začala jsem se hrabat po těch pitomejch schodech vedoucích zřejmě až k nebeský bráně. Ačkoli jestli je nebe tak vysoko, tak tam snad ani nechci. Dech jsem popadala už po druhým patře a ve třetím jsem vypadala jak po sprše či dost poctivě uběhnutým půl maratonu. Díky přitahování svýho těla pomocí ochablých rukou a zábradlí jsem se nakonec dostala až ke vstupu a se sípavým "Dobrý den" jsem rychle zaplula do šatny s myšlenkou, jestli už pro dnešek nebylo toho sportu dost. Po chvilce vydýchávání (asi 15 minut) jsem se rozhodla, že se tak snadno nevzdám. Šatnu jsem už pak zvládla celkem zdatně, protože všechno mý sportovní oblečení je elastický a uzpůsobí se i plnějším tvarům, dokonce i postavě připomínající kombajn. Nakonec jsem se s hrůzou vydala k nejbližšímu stroji.
My, co začínáme s fitkem v pravidelnejch intervalech - Nový rok, rozchod, nový přítel (když Bůh dá), výměna baterek v domácí váze, nedopnutí kalhot velikosti XXL atd. přesně víme, jak se každý stroj ovládá, jelikož nám jeho používání ukazovalo už asi 20 trenérů, který jsme si zaplatili v naději na lepší zítřky "jakože na první lekci" a pak už se v tý mučírně stejně nikdy neukázali.

Po letmým obhlídnutí místnosti plný strojů, který mi připomněly tematiku získávání doznání při čarodějnických procesech, jsem začala cvičit na prvním stroji, který jsem si matně vybavovala a už po první sérii jsem přemítala, jestli se někdo na mě zděšeně nekouká, co tu jako místo cvičení nacvičuju. Po druhý sérii už mi bylo úplně jedno, jestli se na mě někdo dívá, protože tentokrát jsem to byla já, kdo se zděšeně koukal, jestli tu náhodou není lékař, případně aspoň defibrilátor, kterej stoprocentně budu brzo potřebovat. Nechtěla jsem to ale vzdát, a proto jsem váhou svýho těla obšťastnila ještě asi 8 strojů v tom domě hrůzy pro dospělý.

Ke konci toho asi hodinovýho pekla jsem to už nevydržela a šla ke každýmu stroji, kterým jsem si ten den nechala ničit svoje povadlý tělo, a kopla do něj. Fakt je, že jsem asi měla kopat jen do těch strojů, který zrovna nikdo nepoužíval. Po závěrečným kardiu, který je přeci tak "důležitý" a nesmí se vynechat, jsem se dobelhala do šatny, kde jsem se sesypala na nejbližší lavičku, a modlila se, ať na místě neumřu.

Při odchodu z fitka se mě ještě jako třešničku na dortu, mimochodem dort bych si fakt dala, jeden děsně namakanej kluk za barem zeptal, jestli chci permici, a já jen vyčerpaně špitla, že si to ještě rozmyslím, a v duchu si říkala, jestli se ten magor nezbláznil.

Cestou domů se má nálada ze šatny trochu změnila, protože místo přežití jsem doufala v rychlou a bezbolestnou smrt a říkala jsem si, že přece každej nemůže bejt hubenej a že holky krev a mlíko jsou taky fajn a skoro až vypadaj zdravěji. I holky krev a sádlo mi vlastně začaly připadat celkem oukej. Však při hladomoru to s náma nešlehne jako s prvníma. Jen je tu riziko, že nás ostatní sežerou.


Jo a tomu nabušenci za barem, co mu přes svaly už ani nebyl vidět krk a co mi vnucoval permici, bych ráda vyřídila, že si to s tím pravidelným sportem fakt musím ještě rozmyslet…

Kam dál